Ohlédnutí za setkáním v Taizé

  Na přelomu roku 2014 a 2015 proběhlo v Praze setkání mladých, které organizuje ekumenická komunita ve francouzském Taizé každoročně po Vánocích v některém evropském městě. Praha toto setkání hostila už podruhé a já si uvědomil, že historie je ovšem mnohem delší, než dvě desetiletí ve svobodě. Bylo krásné, že nynější představený komunity, bratr Alois, připomenul jména dvou rodin z naší země, které už od šedesátých let minulého století stály v popředí těchto ekumenických snah: ze strany katolické to byli manželé Kaplanovi, na straně evangelické pak manželé Kocábovi, kteří byli v roce 1963 prvními Čechy, kteří komunitu navštívili. Založil ji už roku 1940 bratr Roger Schütz a dlouhá desetiletí byl jejím představeným. Nezapomenutelným bylo jeho setkání se Svatým otcem, nyní blahoslaveným Janem Pavlem II. Sám si pamatuji, jak například v brněnském kostele u jezuitů se za socialismu scházela mládež, aby zpívala a modlila se za svitu svíček, aby byla spolu bez ohledu na příslušnost k té či oné církvi. 
            Letošní setkání u nás bylo zasazeno i do důstojného mezinárodního rámce – pozdravy papeže Františka tlumočené kardinálem P. Parolinem, dopis od generálního sekretáře OSN Pan Ki-Muna, i od hlavy našeho státu, to vše doprovázené pozdravy od patriarchy Bartoloměje, metropolity Hilariona,  šéfa evropského parlamentu p. Schulze a dalších politických i náboženských představitelů – to vše svědčilo o významu setkání. Ze zahraničí se zúčastnilo asi 23 000 registrovaných účastníků, od nás přes 7 000, tedy celkem přes třicet tisíc mladých v různých pražských farnostech a rodinách žilo, modlilo, rozmlouvalo spolu. Trošku mi to v jednu chvíli připomínalo jakýsi slovanský sjezd mladých křesťanů, vždyť z Polska, Slovenska, Ruska a Ukrajiny bylo asi 60% zahraničních účastníků. 
            Je vždycky zajímavé poslechnout si dojmy někoho, kdo k vám přijel na návštěvu a vidí totéž co my, ovšem přece jen jinýma očima. Účastníci setkání byli nadšeni přijetím, jakého se jim u nás dostalo. A pozor – nejen v křesťanských rodinách, kde byli ubytováni. Často hovořili s velkou radostí a překvapením o přístupu našich úřadů, policie i celé veřejnosti. Nenarazili na žádný konflikt, na žádné potíže. Bohoslužby v našich farnostech je překvapily velkou účastní věřících a především jejich složením – mladými rodinami s dětmi. 
            Pro mne zase bylo překvapením, že tito mladí se nejen modlili a zpívali, ale účastnili se, jak se dnes říká workshopů, tedy jakýchsi dílen, pracovních setkání na různá témata. Klíčovým heslem celého setkání v Praze bylo „Být solí země“. Bratr Alois, nynější představený komunity dal podněty, jako „sdílet s lidmi okolo nás chuť do života“, „angažovat se pro smíření“, „dát se do služby pokoji“ a „starat se o zemi“. V oněch již zmíněných workshopech se mládež mohla zamýšlet na tichem a osobní modlitbou, nad otázkou víry a nevíry, hledáním víry v současných českých filmech, nad otázkou vztahu vědy a víry, potřebností církve, Janem Husem, otázkou Bílé hory, podzemní církve, doprovázení umírajících, či nad tím, zda je možné věřit politice a nad řadou dalších zajímavých otázek podle toho, co si kdo vybral. 
            S předsedou Ekumenické rady církví bratrem Danielem Fajfrem jsme se shodli, že řada účastníků si uvědomila neobvyklost skutečných ekumenických vztahů v naší zemi, plynoucí ze společných osudů za předchozího režimu i z hledání společných postojů církví ve svobodné společnosti. 
            Snad nejlépe shrnul téma celého setkání bratr Alois, který řekl, že „ štěstí se nenachází v postoji „každý pro sebe“, nýbrž v solidaritě mezi lidským bytostmi.“ Věřím, že o tomto štěstí se měli možnost všichni přesvědčit, že za ně se budou modlit a pro ně pracovat.
 
Původně napsáno pro Radio Proglas.